Než se někdo pustí do vybavování bytu, měl by asi zvážit mnohé. Byt by neměl být, a zvláště u rodiny s dětmi, zejména sbírkou nábytku, který se někomu líbí, třeba právě ono baroko či secese. Je však pravdou, že tehdy v oněch dobách to byla skutečně módní záležitost, takže každý chtěl mít takový nábytek doma.
Je proto také škoda, že tehdy lidé všeobecně nectili historii a starého nábytku se šmahem zbavovali. Proto čím starší období, tím méně zachovalých kusů nábytku. O prvních skromných pocitech úcty ke starožitnictví se dá hovořit tak od 19. století s nástupem romantiky, tedy již za hranicí baroka a rokoka (asi přibližně 1630 – 1780, i když jinde lze najít jiné letopočty, ale jde o různé pohledy).
Cesta k historii
Jednou z nejdůležitějších aspektů k výběru nábytku je jeho účelnost. Modernost by měla jít ruku v ruce právě s onou účelností, a to u starého nábytku nelze vždy říct. Tady se musíme přiznat, že máme na mysli obydlí většiny z nás, bytovou hromadnou výstavbu, nové rodinné domky a podobně. Málo z nás se asi rozhodne při výstavbě rodinného domku v tradičním schématu, třeba 3+1, že dvě, či tři místnosti přidá a vybaví starým nábytkem. Na druhou stranu by se neměly zavírat možnosti si stará období připomínat.
Rozdíly mezi staletími
Některé kusy historického nábytku by se daly využít i dnes. Stůj se používal od nepaměti a změnil se z celého nábytkového vybavení asi nejméně, v baroku měl jsme jiný tvar nohou, tzv. kravské nohy, deska byla plošně tvarovaná a byla intarzovaná. Selské stoly mívaly nohy křížené a prostou desku z masivu. Židle byly dlouho spíš výsadou bohatších vrstev, lidé nižších vrstev seděli na lavicích, truhlách a podobně. Až na konci 18. století se židle dostala díky větší výrobě i mezi prostý lid. Skříně původně sloužily na ukládání církevních rouch, případně knih. Od doby renesance začínaly přebírat funkci truhel i v prostých domácnostech, vyřešením výroby plochého skla se částečně prosklívaly. Na druhé straně jsou známé barokní selské skříně sice jednoduché konstrukce, ale zato velmi hezky malované. K dalším kusům nábytku se asi nebudeme vyjadřovat, protože jejich vliv z doby baroka a rokoka je na současnou dobu malý, i nulový.
Co si vybrat?
Když chceme používat historický nábytek, zásadně prchněme z kuchyně, tady je vývoj vidět asi nejvíc. Pokud se již někdo rozhodne vytvořit si historizující kuchyni, tak je s tím, že použije historické prvky pouze na výzdobu moderní konstrukce. Naopak ložnice by starým nábytkem vybavené mohla klidně být. Ložnice má být jednoduchá, nic by nemělo spáče rozptylovat při usínání, takže postele, stoleček na lampičku, skříň, toaletní stolek a to stačí. Podle starých slohů ale z ostatních doplňků a vybavení nedělejme panoptikum, třeba aby plochy nábytku a stěny byly plné věcí, na kterých se usazuje prach. Ložnice zkrátka není muzeum.
Obývací pokoj je tak napůl, tady by se historický nábytek mohl postavit, ale chce to již s rozmyslem. Lze postavit velkoplošnou televizi na barokní komodu? Snad by to u někoho, kdy nemá zrovna vytříbený výtvarný vkus, šlo, ale takové míchání slohů není to nejlepší. Pokud chceme mít opravdu nějaký historický nábytek, třeba k němu máme osobní vztah, jde třeba o dědictví, můžeme ho do obýváku umístit. Ale chce na to jít jinak. Asi nejvhodnější řešení je „historický roh“. Část místnosti vyčleníme a sem postavíme třeba onu skříň, sekretář, stůl s židlemi, koberec, zkrátka cokoliv. K tomu lze pověsit nějaký obraz, nástěnné svítidlo, sošku, doplnit závěsem. Vytvoříme si tak kousek místa na rozjímání a snění.
Pokud máme větší domácnost, dům, můžeme historickým nábytkem vybavit hostinský pokoj. Jednotlivým kusem lze doplnit i větší vstupní halu, kuřácký salonek, či kuřácký kout.
Kam ne s historií
Historické kusy nábytku bychom asi neměli stavět do dětských a studentských pokojů, do pokojů pro domácí zaměstnance (oper, kuchařka apod.).
