Jednou z technik spojování kovů, případně jejich opravování, je pájení. Laik si může pájení plést se svářením, ale jde o odlišnou technologii s tím, že při pájení se spojují součástí roztavenou pájkou, která má nižší teplotou tavení, než spojované součásti.
Při sváření se naopak používá teplot až tavného stavu spojovaných kovů, takže lze svářet přídavným podobným, nebo i stejným materiálem. Při svařování se právě při vysoké teplotě nemusí přídavný materiál vůbec dodávat, takže se materiály spojí přirozeným spojením tekutých ploch v místech předpokládaného spoje.
Výhody pájení
Na první pohled se může zdát, že je jednodušší svařování, ale při pájení se mohou spojit dva nesvařitelné či těžce svařitelné materiály, které mají jiné teploty tavení, proto jejich svařování není možné.
Pájka
Nejdůležitější složkou pájení je pájka. Slovo pájka se používá i jako zkrácení názvu pájecí pistole, ale my máme na mysli kov, který slouží jako spojovací prvek. Podle teploty se pájení dělí na měkké a tvrdé, kde rozdělovací teplota je asi 450°C. Níž je měkké, výš tvrdé. Měkké pájky jsou většinou na bázi cínu a olova, tvrdé pájky se používají podle kovu, který se pájí, tedy jsou na bázi mědi, stříbra, niklu a olova, ale také z drahých kovů, zejména stříbro. Pájky jsou někdy přímo v drátu (trubička z cínu a s kalafunou), ale jinak jsou to tyče, dráty, pásky, granulované, sendvičové (vrstvené z různých materiálů), pastovité a práškovité, většinou všechny již obsahují tavidlo.
Tavidla
Aby se materiál dobře spojil, je třeba vedle čistoty použít tavidla, která vytvoří vhodné prostředí (neoxidační) a materiály pak lépe pájku přijmou (difúze) ke svému povrchu. Tavidla se dělí podle způsobu pájení pro měkké (kyseliny solná nebo fosforečná, kalafuna) a tvrdé pájení (borax), podle účinku s leptáním nebo bez něho. Pro tvrdé, tzv. kapilární pájení ve vakuu nebo redukční atmosféře (vodíku) nejsou zapotřebí žádná tavidla.
Metody pájení
Nejčastější je známá transformátorová páječka (pistolová páječka). Používají se i větší páječky s hroty, to jde o tzv. dotykový či lokální způsob. Používají se i moderní elektrické páječky.
Pro hromadnější výrobu se používá proud horkého plynu nebo plamen. Lze pájet i v pecích, kde je nutná dokonalá příprava všech položek.
Domácí pájení
Kutilové většinou pracují s páječkou ohřívanou elektrickým proudem, nebo dokonce zastarale na plameni. Kovové součástky se zahřejí a přidá se roztavená pájka, která součástky spojí. Spoje pak samozřejmě nemohou být zahřáté na vyšší teplotu, než je tavná teplota pájky, součástky by se znovu mohly oddělit.
