Dřevo bylo v minulosti hlavním topidlem, dokud se neobjevilo třeba uhlí. To samozřejmě vyžadovalo i jiné topeniště, dřevo potřebuje jen kousek místa a hoří samo. Uhlí potřebuje přívod vzduchu se zdola.
Rozdělení
Dřevo jako takové můžeme rozdělit na měkké a tvrdé. Většinou záleží na tom, jak dřevo rychle roste. Proto dřevo měkké je z jehličnatých stromů, smrku, borovice, modřínu, a z listnatých stromů to jsou zejména lípa a olše.
Dřevo tvrdé je většinou z listnatých dřevin, třeba z dubu, buku, habru, břízy, akátu, jasanu a dalších.
Zatápění
Zatápění je hlavní předpoklad k tomu, že se vůbec ohřejeme, případně že můžeme teplo využívat třeba na vaření, kování apod. Tady platí úměra, že čím měkčí a sušší dřevo, tím snadno vzplane. Dnes si ale pomáháme papírem a i dalšími chemickými přípravky, které nám umožní zapálit dřevo i ne zcela vysušené. Je to třeba pevný líh, Pepo a další.
Kdybychom měli být styloví, tak si můžeme v lese nalámat uschlé tenké smrkové větvičky, nadělat z nich malé otýpky a připravit si z nich doma zásobu.
Jedna z tradičních zásad praví, že březová kůra hoří i mokrá. Je zajímavé, že to zkoušelo mnoho lidí a výsledky nejsou tak přesvědčivé. Voda zkrátka ohni nesvědčí, i když je to na březové kůře. Nevýhoda mokrého dřeva a větví je, že je z nich mnoho dýmu, proto vždy používáme suché dřevo, alespoň při zatápění.
Příprava
Práce s ohněm by měl být vždy malý obřad. Lidé oheň potřebovali od svého počátku. Dá se snad dokonce říci, že zvládnutí ohně byl okamžik, kdy se z opice stal člověk. Měli bychom proto k zatápění mít určitou úctu. Neměli bychom použít hořlavin, které nejsou určené ke spalování. Nelejeme proto na dřevo třeba benzín, nebo jiné chemikálie. Je to jistě snadné, ovšem velmi nebezpečné a proti všem „zálesáckým“ zásadám.
Ohniště bychom měli zakládat na čistém ohništi, ať jsme doma nebo v přírodě. Pokud nemáme připravenou slavnostní vatru, kterou zapálíme loučemi, začínáme s ohništěm malým. Stačí na začátek prostora 20 x 20 cm, suché větvičky můžeme prokládat kousky papíru či kartonu, nejlépe tak ve dvou či třech vrstvách. Je to proto, že do vyššího ohně proudí více vzduch a tím i kyslíku. Hranici, dejme tomu 30 cm vysokou, obložíme trochu silnějšímu větvemi či špalíčky. Pak zapálíme papír, či jen ony smrkové otýpky, a oheň by se měl postupně rozhořet.
Dělení dřeva
Měkké dřevo má obvykle víc smůly, proto potřebuje k vzplanutí menší teplo, ale zase rychleji shoří. Tvrdé dřevo se více hodí pro samotné topení, hoří totiž pomaleji. Tvrdé dřevo začneme přikládat na oheň, když je již dostatečně rozhořené a sálá vytvořeným žhavím.
Čerstvě pokácené dřevo obsahuje asi 50% vlhkosti, lze s ním topit, když již máme oheň zcela vzplanutý s dostatkem žhavého popela.
Péče o topivové dřevo
Pokud nezapalujeme oheň náhodně či při putování krajinou, můžeme ho k topení nechat vyschnout ve vhodných podmínkách. To znamená ho ochránit před deštěm, ale na druhou stranu je potřeba mu umožnit volnost k provětrávání (dýchání). Dřevo se pak vysuší přirozenou cestou prouděním vzduchu. K tomu můžeme mít vhodný účelový přístřešek, volné před deště chráněné stěny chalupy, plachtou přikryté složené hranice a podobně. Dřevo se přirozenou cestou vysuší zcela tak za dva roky, ovšem měkké mnohem rychleji. Je ale také lepší si dřevo před uložením k sušení posekat na menší špalky, pak se také vysuší mnohem dříve.
